Kniha pro přežití jaderné války – mýty a fakta

Kniha pro přežití jaderné války: Nebezpečí jaderných zbraní – mýty a fakta.

Jaderná válka mezi USA a Ruskem by byla nejhorší katastrofou v dějinách, tragédie tak strašná, že je těžké ji pochopit. I tak by to ale bylo daleko od konce lidského života na Zemi. Nebezpečí jaderných zbraní bylo překrouceno a přeháněno – kvůli různým důvodům. Tato přehánění se stala demoralizujícími mýty, kterým uvěřily miliony Američanů.

Zatímco jsem pracoval se stovkami pomocných amerických krytů a vybavením pro podporu života, zjistil jsem, že mnoho lidí nevidí smysl v mluvení o survivalových dovednostech. Ti, kteří věří přeháněnému nebezpečí jaderných zbraní musí být nejprve přesvědčeni, že jaderná válka by nebyla nevyhnutelně jejich koncem. Jen poté co si začnou klást otázky jak to je s těmito mýty se začnou zajímat, za normálních mírových podmínek, o survivalové dovednosti jak přežít jadernou válku. Proto než předložím detailní instrukce pro vytvoření a použité výbavy pro přežití, tak prozkoumám nejškodlivější mýty o hrozbě jaderné války, společně s pochmurnými fakty.

Mýtus: Radioaktivní spad z jaderné války by otrávil vzduch a všechny části životního prostředí. Zabil by všechny.

Fakta: Pokud jaderná zbraň vybuchne blízko země a ohnivá koule se dotkne země, vytvoří kráter, viz obrázek 1.1.

Obrázek 1.1.
Jaderný útok

Mnoho tun země z kráteru je nadrcena na triliony částeček. Tyto částečky jsou kontaminovány radioaktivními atomy vytvořenými při jaderném výbuchu. Tisíce tun částic jsou vyneseny v mraku ve tvaru houby kilometry nad zem. Tyto radioaktivní částice poté padají z tohoto mraku a jsou roznášeny větrem a stávají se tak radioaktivním spadem.

Každá kontaminovaná částice bez přerušení vydává neviditelnou radiaci, celou dobu co sestupuje dolů a poté padá na zem. Tyto padající částice jsou unášeny větrem jako písek a prach. Největší a nejtěžší spadové částice dopadnou na zem nejdříve, blízko místa exploze. Mnoho malých částic je unášeno větrem desítky až stovky kilometrů daleko, než spadnou na zem. Na jakémkoliv místě, na které se ukládá spad z exploze jsou koncentrace dost vysoké na to, že je potřeba použít kryt, protože dojde k usazení částic během několika hodin.

Nejmenší částice jsou tak malé, že mohou být vdechnuty do plic, navíc jsou pro oko neviditelné. Tyto malé částice padají tak pomalu z výšky 4 kilometrů nebo více, že vydrží ve vzduchu týdny nebo roky než dopadnou na zem. Během této doby je vysoká míra rozprostření a radioaktivní rozpad udělá mnohem méně nebezpečné. Pouze tam, kde tyto malé částice budou přineseny k zemi deštěm či sněhem, na „horké zóny“ a poté rozneseny větrem, budou tyto neviditelné částice představovat dlouhodobé a relativně malé nebezpečí v době po útoku.

Vzduch ve správně fungujících protiatomových krytech, dokonce i v těch bez filtrů, je bez radioaktivních částic a bezpečný pro dýchání kromě několika vzácných případů, které budou dále vysvětleny.

Naštěstí pro všechny živé bytosti se nebezpečí radioaktivního spadu časem snižuje. Radioaktivní rozpad je na začátku nejrychlejší a pak postupně více a více zpomaluje. Dávka záření (množství radiace obdržené za hodinu) klesá podle toho. Obrázek 1.2 ilustruje rychlost radioaktivního rozpadu jaderného spadu během prvních dvou dní po jaderné explozi, která jej vyvolává. R znamená rentgen – jednotka často používaná pro měření vystavení gama radiaci a rentgenovému záření. Měřiče spadu jménem dozimetry měří dávku obdrženou za hodinu v době měření. Všimněte si, že trvá zhruba 7 krát více když klesá rozpad z 1000 rentgenů za hodinu (1000 R/h) na 10 R/h (trvá 48 hodin) než když rozpad klesá z 1000 R/h na 100 R/h (trvá 7 hodin). Pouze oblasti silně zasažené spadem budou mít dávky jednu hodinu po explozi kolem 1000 rentgenů za hodinu.

Obrázek 1.2
Jaderný útok

Pokud je dávka radiace jednu hodinu po explozi na úrovni 1000 R/h, pak trvá okolo dvou týdnů, než tato dávka klesne na 1 R/h a to pouze jako výsledek radioaktivního rozpadu. Jde zde i vliv počasí, např. déšť může spláchnout radioaktivní částice ze spadu z rostlin a domů do nižších poloh nebo blíže k zemi.

Obrázek 1.2 také ilustruje skutečnost, že místo, které dostane stejné množství spadu později než hodinu po explozi má menší nejvyšší a menší celkovou dávku radiace než místo, kde se stejné množství spadu nakupí právě jednu hodinu po explozi. Čím déle jsou spadové částice ve vzduchu než dopadnou na zem, tím míně je nebezpečná jejich radiace.

Během dvou týdnů po útoku většina obyvatel krytů je může bezpečně opustit, nebo pracovat mimo kryt po zvyšující se dobu každým dnem. Výjimkou jsou oblasti s extrémním množstvím radioaktivního spadu, tam kde se objeví větry z důležitých cílových oblastí útoku – obzvláště raketová sila a velmi velká města. Abyste věděli, kdy můžete vyjít bezpečně z krytu, tak potřebujete spolehlivý měřič radiace, nebo získat informace založené na měření blízko vás a naměřené spolehlivým přístrojem.

Dávka radiace, která zabije člověka se různí u každého člověka. Dávka 450 rentgenů obdržená celým tělem je ta, o které se říká, že zabije zhruba polovinu lidí, nicméně většina studií naznačuje, že stačí i menší dávka. Všechny osoby v krytu po jaderném útoku budou pod stresem a bez čistého prostředí a antibiotik budou bojovat proti infekcím. Mnohým z nich bude chybět voda a potraviny. Za těchto bezprecedentních podmínek by během několika dní umřela možná polovina osob, která by dostala do celého těla dávku 350 rentgenů.

Naštěstí má lidské tělo schopnost opravit poškození způsobené radiací, pokud obdržená dávka není příliš velká. Jak je vysvětleno v apendixu B – osoba, která je zdravá a nebyla vystavena za poslední 2 týdny dávce radiace vyšší než 100 rentgenů může obdržet dávku 6 rentgenů za den po dobu alespoň dvou měsíců, aniž by byla ochromena.

Jen velmi malá část obyvatel Hirošimy a Nagasaki, kteří přežili skoro smrtelné dávky radiace, trpěla opožděnými účinky. Čtenář by si měl uvědomit, že kvůli nezbytné práci po masivním jaderném úroku mnoho přeživších obdrží mnohem větší dávky radiace, než je normálně přípustné. Na druhou stranu příliš mnoho pracovníků, kteří by zůstali uvnitř krytů příliš dlouho by chyběli při zotavování národa. Například pokud by velká většina řidičů náklaďáků ze strachu z obdržení radiace odmítla jezdit, milionům lidí by chyběly transporty potravin a umíraly by hladem.

Mýtus: Radiace ze spadu proniká vším; neexistuje útěk před jejími smrtícími účinky.

Fakta: Trocha gama radiace ze spadu pronikne stínícím materiálem a dokonce i výborným krytem a zasáhne jeho obyvatele. Nicméně dávka radiace, kterou tito obyvatelé obdrží je menší, než běžný Američan obdrží za svůj život při normálním žití v Americe. Design krytu obsahuje použití vhodně tlusté vrstvy zeminy nebo jiného stínícího materiálu. Gama paprsky jsou podobné rentgenovým paprskům, ale jsou více pronikavé. Obrázek 1.3 ukazuje, jak moc jsou gama paprsky redukovány vrstvami zeminy. Každá vrstva zeminy je tlustá 9 centimetrů. Tato vrstva zeminy snižuje množství radiace, která projde skrz, na polovinu.

Obrázek 1.3
Jaderný útok

Ve skutečnosti je cesta gama paprsků skrze stínící materiál mnohem komplikovanější, díky rozptylu apod., ale efektivita stínění vrstev zhruba odpovídá obrázku. Čím hustší látka, tím lépe stíní. Proto vrstva na snížení radiace na polovinu z betonu je pouze 6,1 centimetrů.

Každá vrstva, která sníží dávku radiace na polovinu zvyšuje ochranný faktor…32, 64, 128, 256, 512, 1024 atd.

Mýtus: Velký jaderný útok by prakticky vše zapálil, způsobil by „ohnivé bouře“ ve městech a spotřebovalo by to kyslík ze vzduchu. Všichni obyvatelé krytu by byli zabiti prudkým žárem.

Fakta: Za jasného dne tepelné vlny (teplo radiace, které se šíří rychlostí světla) z výbuch ve vzduchu mohou zapálit snadno vznětlivé materiály (záclony v oknech, čalounění, noviny a suchá tráva) zhruba na stejném území, které poškodí tlaková vlna z výbuchu. Můžou způsobit popáleniny druhého stupně lidem, kteří byli vystaveni výbuchu až 10 kilometrů od exploze o síle 1 MT (1 megatuna). Exploze o síle 1 MT vyprodukuje stejné množství energie, jako výbuch jednoho milionu tun TNT. Pokud je počasí jasné a suché, tak oblast ohrožení může být mnohem větší. Za mračného a mlhavého dne částice ve vzduchu pohltí hodně tepla z radiace, proto oblast ohrožení je při tomto počasí menší.

„Ohnivá bouře“ se může objevit jen pokud je velmi vysoká koncentrace a to je jen v několika málo starých amerických městec. Na venkově a v předměstských oblastech nebude většina lidí v zemí pokrytých krytech ohrožena ohněm.

Mýtus: V nejvíce zasažených místech Hirošimy a Nagasaki, kde všechny budovy byly zničeny, byl každý zabit tlakovou vlnou, radiaci nebo žárem.

Fakta: V Nagasaki někteří lidé, kteří přežili bez zranění, byli uvnitř protileteckých krytů i třetinu kilometrů od výbuchu (místo přímo pod explozí). To je pravda, přestože tyto dlouhé a velké kryty neměly tlakové dveře a byly hluboko uvnitř zóny, ve které byly zničeny všechny budovy.

Mnoho krytů, které byly pokryty zeminou, bylo v podstatě nepoškozeno v oblastech, ve kterých tlaková vlna a žár zničil všechny budovy. Obrázek 1.5 ukazuje typický, zeminou pokrytý rodinný kryt s hrubou dřevěnou konstrukcí. Tento kryt byl v podstatě nepoškozen, i když byl méně než 100 metrů od epicentra výbuchu v Nagasaki. Vypočítaný maximální přetlak (tlak vyšší, než je normální atmosférický tlak) byl okolo 45 kPa. Osoby uvnitř takto malého krytu bez tlakových dveří by byly zabity přetlakem z tlakové vlny.

Obrázek 1.5

Jaderný útok

Veliký potenciál životů zachraňujících, tlakové vlně odolných krytů se potvrdil ve válce a je potvrzen testy a výpočty. Např. oblast, ve které by ve vzduchu vybuchla zbraň o síle 1 Mt by zasáhla kryty na 7 čtverečných kilometrech tlakem 34 kPa. V této kruhové oblasti by byli prakticky všichni obyvatelé rozbitých krytů zabiti tlakovou vlnou, oxidem uhelnatým z ohně, nebo radiací. Stejná tlaková vlna by zabila většinu lidí schovaných ve sklepích v oblasti o velikosti cca 60 kilometrů čtverečných.

Mýtus: Protože některé vodíkové bomby jsou 1000krát silnější než atomová bomba, která zničila Hirošimu, znamená to, že tyto bomby jsou 1000krát smrtelnější a ničivější.

Fakta: Jaderná zbraň 1000krát silnější než ta v Hirošimě, pokud exploduje za podobných podmínek, vytvoří podobné ničivé podmínky, ale v oblasti 130krát větší, ne 1000krát větší.

Například 20 kT zbraň, pokud vybuchne v optimální výšce, zničí nebo silně poničí většinu domů až 2km od epicentra. Kruhová oblast silné tlakové vlny je okolo 16 kilometrů čtverečných. V porovnání 20 Mt zbraň by zničila nebo silně poničila většinu domů ve vzdálenosti až 26km od epicentra. Oblast zničení by byla 2068 kilometrů čtverečných.

Mýtus: Většina potravin a vody bude otrávena radioaktivním spadem, lidé budou hladovět a umírat i v oblastech se spadem, kde bude dostatek potravin a vody.

Fakta: Pokud se částice spadu nesmíchají s částmi potravin, které se jedí, pak nedojde k újmě na zdraví. Potraviny a voda v obalech, skrze které neprojde prach, nebudou kontaminovány radioaktivním spadem. Oloupání ovoce a zeleniny odstraní prakticky všechen spad, stejně tak odstranění vrchních několika centimetrů uskladněného obilí, do kterého napadal radioaktivní spad. Voda z mnoha zdrojů (hluboké studny, uzavřené rezervoáry, nádrže, kontejnery, apod.) nebude kontaminována. Dokonce i voda obsahující rozpuštěné radioaktivní částice může být vyčištěna použitím jednoduché filtrace skrze zeminu (popsáno dále v knize).

Mýtus: Většina ještě nenarozených dětí a vnuků, kteří byli vystaveni radiaci z jaderné exploze, bude geneticky poškozena, deformována.

Fakta: Národní akademie věd ve své publikaci z roku 1977 došla k závěru, že výskyt abnormalit není vyšší u rodičů, které později počali dítě a kteří byli vystaveni radiaci při útocích na Hirošimu a Nagasaki, než abnormality u japonských dětí, které se narodily rodičům, kteří nebyli vystaveni radiaci.

Ale neznamená to, že by nebyla žádná genetická poškození, ani že by nebyly poškozeny plody po velké dávce radiace. Ale přesvědčivé důkazy ukazují, přehnané a vědecky nepodložené obavy z radiace a jejího vlivu na budoucí generace.

Mýtus: USA a Rusko mají tolik jaderných zbraní, aby mohli zabít každého člověka a vyhladit tak celou lidskou rasu.

Fakta: Toto tvrzení je založeni na špatném výpočtu. Jeden takový výpočet byl proveden tak, že se jednoduše vynásobil počet mrtvých na jednu kilotunu exploze nad Hirošimou a Nagasaki a toto číslo bylo vynásobeno počtem kilotun v arzenálu USA a SSSR. Nevyjádřený předpoklad je ten, že by se nějakým způsobem světová populace shromáždila do kruhu o několika kilometrech v průměru a hustota obyvatel by byla stejná, jako hustota obyvatel Hirošimy nebo Nagasaki a pak by malá zbraň (silná jako ta, která byla použita na Hirošimu) explodovala nad středem tohoto shromáždění lidí. Další scestné výpočty jsou založené na přehnaných představách nebezpečí z dlouhotrvající radiace a škodlivých účincích jaderné války.

Mýtus: Slepota a katastrofální nárůst případů rakoviny bude osud těch, kteří přežijí jadernou válku, protože jaderné exploze zničí ochrannou vrstvu ozónu ve stratosféře a tak pronikne příliš mnoho UV záření k zemskému povrchu. Dokonce i ptáci a hmyz oslepne. Lidí během dne nebudou moci venku pracovat po dobu několika let bez slunečních brýlí a budou muset nosit ochranné oblečení, aby zabránili paralyzujícímu popálení. Rostliny budou těžce zasaženy a produkce potravin se výrazně sníží.

Fakta: Velké jaderné exploze vyvrhne obrovské množství dusíkatých oxidů (plyny, které ničí ozón) do stratosféry. Nicméně procento stratosférického ozónu zničeného dusíkatými oxidy bylo velmi nadhodnoceno téměř ve všech teoretických výpočtech a modelech. Například u atmosférických explozý jaderných testů USA a SSSR v letech 1952 až 1962 bylo Foleyem a Rudermanem spočítáno, že se ozónová vrstva ztenčí o 10%. Přesto se toto snížení ozónu nestalo. Ani se nezvýšilo množství ultrafialového záření. Další teoretické výpočty počítají s celkovým snížením ozónu, ale interpretace naměřených dat ukazují buď žádný, nebo mnohem menší pokles.

Zjednodušený realistický odhad zvýšení nebezpečí ultrafialového záření pro americké přeživší velké atomové války odpovídá nebezpečí přestěhování se ze San Francisca k rovníku v nadmořské výšce moře, kde hladina výskytu rakoviny kůže (zřídka fatální) je nejvyšší, asi tak 10vyšší než je výskyt v San Franciscu. Mnoho dalších tisíců amerických přeživších může dostat rakovinu kůže, ale jen malý nebo žádný nárůst rakoviny kůže by byl výsledkem světa po jaderném útoku. Navíc, téměř všechny současné jaderné hlavice jsou menší, než ty použité při testech; většina by vyvrhla mnohem menší množství plynů ničících ozónovou vrstvu, pokud vůbec nějaké, do stratosféry, kde nedostatek ozónu může přetrvávat roky. A jaderné zbraně slabší než 500 kilotun mají za následek zvýšení atmosférického ozónu v horních vrstvách troposféry (kvůli reakcím se smogem). Při jaderné válce by toto zvýšení částečně kompenzovalo úbytek ozónu.

Mýtus: „Jaderná zima“, kterou nelze přežít, by jistě následovala po jaderné válce. Svět by zmrznul, pokud by se i jen 100 megatun (méně než jedno procento všech jaderných zbraní) použilo na zničení velkoměst. Svět plný kouře z požárů a prachu z exploze by zabránil téměř všemu slunečnímu záření a teplu ze Slunce, aby dopadlo na zemský povrch. Temnota po celé týdny! Teploty pod bodem mrazu dokonce i v létě! Zmražená úroda, dokonce i džungle v Jižní Americe! Celosvětový hladomor! Celé druhy živočichů a rostlin by byly vyhlazeny! Přežití lidstva je na pochybách!

Fakta: Nepřežitelná „jaderná zima“ je zdiskreditovaná teorie, od roku 1982 byla používána ke strašení milionů lidí, aby uvěřili, že přežití jaderné zimy je ztráta úsilí a zdrojů a že jedině zbavení se všech jaderných zbraní je šance na přežití.

Vědci neovlivnění propagandou nedávno vypočítali, že klimatické a další vlivy životního prostředí i po plně jaderné válce by byly mnohem menší, než katastrofické předpovědi opakovaně propagované populárním astronomem Carlem Saganem a jeho kolegy aktivisty. Závěry z posledních výpočtů ukazují, že na vědeckém poli je hypotéza globální apokalyptické jaderné zimy považována za velmi nepravděpodobnou.

Jejich modely ukazují, že v červenci (kdy by bylo největší snížení teploty) by průměrné teploty v USA klesly přibližně z 21 °C na cca 10 °C. Lidé, kteří se chtějí naučit více o možných klimatických účincích po jaderném útoku by si měli přečíst číslo podzim 1986 časopisu Foreign Affairs. Toto vydání obsahuje dlouhý dopis od Thompsona Schneidera, kteří dále likvidují teorii katastrofické „jaderné zimy“. Následující studie naznačují, že by došlo jen k malému poklesu teploty.

Obrázek 1.6 ukazuje, jak ruští vědci realisticky popisují (před objevem „jaderné zimy“) hořící město zasažené jadernou zbraní. Budovy v oblasti tlakové vlny kilometry okolo epicentra výbuchu budou zredukovány na sutě – většinou ocel, beton a další nehořlavý materiál – který nebude hořet. Takže v překladu ORNL-TR-2793 Civilní obrany z Moskvy se můžeme dočíst: „Požáry se neobjeví v oblastech kompletní destrukce…jsou charakterizována přetlakem větším než 0,5kg/cm2, protože rozptýlená suť pokryje hořící stavby a tak budou jen doutnat a k požárům nebude docházet.“

Obrázek 1.6
jaderny utok

Ohnivé bouře zničily centra Hamburgu, Drážďan a Tokya. Staré budovy obsahující mnoho hořlavého materiály se vznítily díky mnoha tisícům bomb a rychle spálily konstrukci, do které byl přiváděn vzduch. Žádné ohnivé bouře nikdy nedostaly kouř do stratosféry, ani nezpůsobily značné ochlazení pod mrakem kouře.

Teorie, že kouř z hořících měst a lesů a prach z jaderné exploze způsobí celosvětový mráz, byla vytvořena v roce 1982 německým atmosférickým chemikem a environmentalistou Paulem Crutzenem a byla dále propagována celosvětovou propagandou.

Vážné klimatické dopady z jaderné války mezi USA a SSSR nelze zcela vyloučit. Nicméně možná úmrtí v důsledku nejistých klimatických změn jsou malé v porovnání s miliony, které by zemřely v důsledku hladu způsobeným katastrofálním nedostatkem moderního zemědělství, navíc by se pozastavily mezinárodní dodávky potravin.

Zdroj: freepub.comehere.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *